Ahoj lidi! Venku je konečně krásně, máme jaro a všechno kolem nás tak pozvolna plyne.Příroda žije svým životem a věci spojené s ní jsou letos trošku zpožděné, ale to nevadí.Stačí aby zasvítilo dva dny sluníčko a bylo teplo a hned vykukují ven první kytičky, podíváte se z okna a sedmikrásky, které tam ještě včera nebyly se náhle objevily a vystrkují zvědavě na svět své bílé hlavičky, tráva je hned o něco zelenější a až se podíváte zítra nebo další den, zjistíte, že se začínají zelenat stromy.A pak už to půjde všechno ráz na ráz.Objeví se svěží zelená tráva, první zelené lístečky na stromech, sedmikrásky, pampelišky, zlatý déšť, rozkvetlé magnolie a spousta dalších jarních keřů a kytiček.Je to nádherné a čekáme na to vždy celý rok.Miluju jaro ze všech ročních období nejvíc.Jsou ale lidé, kteří se ho už ovšem v jeho celé své kráse nedočkali…
Znáte ten pocit, že někoho potkáváte, víte, že bydlí u vás v domě, vídáte ho na balkóně, v okně, ve městě, víte aspoň trošku jaký asi je a berete to jako samozřejmost.Někdy je vám ho svým způsobem z určitých důvodů líto, ale pomoct mu nemůžete, ani nevíte, jestli by o to vůbec stál.Je už asi zvyklý na ten svůj život a tak když ho potkáte nebo ho vidíte jak sedí venku na lavičce, jenom se na něj podíváte, možná se lehce usmějete a jdete zase dál.A pak si náhle jednoho dne uvědomíte, že už jste ho nějak dlouho neviděli.Nevidíte ho chodit ani ráno z domu ven, ani večer zpátky, nevidíte ho posedávat na balkóně a kouřit, nepotkáváte ho venku, ani ho neslyšíte večer na chodbě jak tam posunuje židli a kašle.Je to divné.Možná je nemocný, bylo přece období chřipek.A pak se k vám dostává zpráva, že ho viděli na obědě, vypadal prý nějak divně, byl celý šedý v obličeji a několikrát tam dokonce usnul.Je prý možná v nemocnici.To už trochu víc zbystříte.A uplynou skoro další dva týdny a vy ho pořád nikde nevidíte.Začínáte si myslet, že měl možná zažádáno o místo v DD a odstěhoval se tam.Bylo by mu tam rozhodně líp.A pak se náhle dozvíte, že umřel.Je to divný pocit.Najednou si uvědomíte, že už ho nikdy neuvidíte, že už nikdy nebude koukat z okna, ani se venku bavit s lidmi nebo sedět na autobusové zastávce na lavičce.Přesto, že jsem ho nijak víc neznala a nikdy jsme spolu nepromluvili ani slovo, pravidelně jsme se potkávali.Patřil k domu a k městu a protože naše město není až tak velké, bylo možné ho potkat téměř kdekoliv.Moc jsem toho o něm nevěděla, snad jen to, že byl invalidní důchodce, měl lupénku a neměl lehký život, neboť ho terorizovala jeho vlastní matka, u které bydlel.Bylo mu asi 55 - 60 let.
Je to hrozné.Jeho odchod mě docela zasáhl.Říkám si a docela se divím, že si o ten Domov důchodců nebo Pečovatelský dům nepožádal už dávno, měl by klid, pravidelnou stravu, teplou postel a možná tu ještě mohl být.Bude mi chybět.Vlastně mi tu chybí už teď.A to i přesto, že jsem ho nijak blíž neznala.Byl ale součástí a samozřejmostí života, který je kolem nás.Snad mu bude v nebi líp než tady. R.I.P.
2024 ©