Drahá Ivetko, kamarádko moje!
Poznala jsem Tě už velmi dávno.Byla jsi pro mě vždy tou něžnou vílou, nejlepší českou zpěvačkou, láskou, co rozdává lásku a tou nejúžasnější holkou, co jsem potkala.
Vždy jsem měla pocit, že Tě znám celý svůj život.Chtěla jsem Ti toho ještě tolik říct, dát, nabídnout, ukázat Ti jak ten život může být krásný i bez toho všeho, čemu Ty jsi podléhala.Chtěla jsem Ti pomoct.A nejen já, ale Ty jsi pomoc odmítala.Chtěla jsem si s Tebou povídat, smát se s Tebou, navštěvovat Tě, bavit se s Tebou, ale osud tomu chtěl jinak.
Dnes jsou to už čtyři roky, co jsi dobrovolně opustila tento svět a odešla jsi mezi anděly, které jsi vždy tak milovala.Zůstala spousta nezodpovězených otázek, nedořešených záhad a já se stále i po těch letech ptám – Proč?Chybíš mi.Prostě mi odešel někdo blízký, koho jsem měla moc ráda.Chybí mi Tvůj jemný a něžný hlas, Tvoje písničky, které si mohu pustit už pouze z CD, DVD nebo je slyším z rádia, kde na Tebe taky nezapomínají.Chybíš mi celá Ty.Jsou to už čtyři roky, ale ani čas nedovolí zapomenout na někoho, koho měl člověk rád a byl mu nějakým způsobem blízký.
Vím ale, že Ty jsi teď šťastná.Zbavila ses problémů, starostí, závislostí a jsi zase sama sebou.Škoda, že jsi to nedokázala v tomto reálném životě.Všechno mohlo být úplně jinak.
A tak Ti přeji tam nahoru do nebe ke sluníčku a andílkům, ať jsi šťastná a můžeš se procházet v květinové zahradě, posedět si v nebeském altánku a zpívat andělům své krásné písničky, bez toho, abys musela řešit, co bude dál.
Vzpomínám na Tebe a nikdy na Tebe nezapomenu.
A až mi hvězdička v noci zasvítí do pokoje, budu vědět, že jsi to Ty a zamávám Ti na pozdrav, abys věděla, že já vím…
O Ivetce Bartošové už jsem zde toho napsala dost a tak jsem letos napsala tento dopis jako vzpomínku ke 4. výročí jejího úmrtí.Jestli jste ji měli taky rádi, vzpomeňte si na ni a když tak večer zapalte svíčku, bude to od vás hezké. Díky.