Růžové stromečky

 Ahoj všichni,minulý týden jsem si udělala radost a vyšla jsem si konečně na procházku k mým tolik oblíbeným růžovým stromečkům - rozkvetlým sakurám.Nikde jich není snad tolik a nikde nekvetou tak krásně jako právě tady.Těším se na ně každý rok,ale poslední tři roky je nikdy nevidím v jejich úplné růžové kráse,protože je vždycky ošklivé počasí a prší a tak tomu bylo i letos.Vykvetly kvůli chladnému jaru až o čtrnáct dní později,do toho nejhoršího počasí,kdy pršelo a byla zima.A tak jen se udělalo trochu lépe,pospíchala jsem za nimi,abych se pod nimi prošla,pokochala se jejich krásou a vyfotila jsem si je.Dodávají mi zvláštní energii a naplňují mě pocitem štěstí.

Už když jsem se k nim blížila,viděla jsem z dálky,že už nejsou zahalené v celé své růžové kráse,ale kvítky už byly spíše bílorůžové a stromečky začínaly pomalu vadnout.Na zemi ležely stovky bílorůžových kvítečků a lidé kolem nich nevšímavě chodili.Zvedla jsem hlavu a podívala se vzhůru na jejich uvadající krásu,ale pro mně byly krásné stále.Stály tam hrdě a majestástně se tyčily k nebi a přitom ke mně skromně skláněly své větve se svou kvetoucí krásou.Jako by mi rozuměly.Chodila jsem tam pod nimi sem a tam a vdechovala  jejich vůni,nasávala energii a fotila jak o život ze všech možných záběrů.Fotila jsem i ty stovky růžovobílých kvítečků,které ležely na chodníku a které vítr rozfoukával pořád dál a tvořily tak na zemi na některých místech malá růžovobílá jezírka.Bylo mi to tak líto...Ale musela jsem jít dál,čekaly na mně stromečky ještě na jiných místech.Naposledy jsem se za nimi ohlédla a jako by mi mávaly svými větvemi na pozdrav,slíbila jsem,že druhý den přijdu zase,pokud počasí vydrží.

Když jsem přicházela na druhé místo,které bylo vždycky to hlavní,byly tam stromečky ještě o něco bělejší  a zvadlejší než v centru města.Skoro se mi chtělo plakat,když jsem je viděla,ale zároveň jsem byla šťastná,že ještě úplně neuvadly a počkaly na mně,až za nimi přijdu.Procházela jsem se pod nimi a bylo mi tak krásně a teskno zároveň.Je to všechno tak pomíjivé...Čekám na to celý rok a pak je všechno během 7-14 dnů pryč.Stála jsem tam pod nimi a dívala se na jejich odkvétající krásu.Na zemi se povalovaly tisíce kvítků a lidé pořád stejně nevšímavě chodili pod nimi a nikdo si snad ani neuvědomoval jaká krása je všude kolem nich.Teď nemyslím jen ty něžné kvetoucí růžové stromečky,ale beru to z celkového pohledu.Jarní příroda nám přináší tolik nádherné a kouzelné krásy,kterou ale mnozí  vůbec nevidí a berou to jako samozřejmost.Každý by se měl umět v tom svém uspěchaném životě zastavit,rozhlédnout se kolem sebe,pohlédnout vzhůru do korun stromů,měl by umět naslouchat,sednout si na lavičku a zaposlouchat se do zpěvu ptáků,je to koncert,jaký nikde jinde neuslyšíte.Já to tak dělám pořád a je mi jedno,co si o mně kdo myslí.Možná jsem i pod těmi stromečky připadala někomu jako blázen,když jsem přecházela z jedné strany na druhou,dívala se vzhůru,fotila,ale jak říkám,je mi to jedno.Spíš je mi líto těch lidí,kteří to neumí nebo tvrdí,že na něco takového nemají čas.Ani neví,o co všechno se ochuzují a o co přichází.Tohle všechno není taková samozřejmost jak se může zdát.A to by si měli všichni lidé uvědomit. Možná by se jim žilo hned o něco líp.

A když jsem se dost vynadívala,šla jsem ještě na třetí místo,kde je vysázeno spousta nových mladých stromečků.Je to opravdu krása,kterou musí člověk vidět a musí ji umět vnímat.A když jsem zakončila svoji procházku za růžovými stromečky,vrátila jsem se na náměstí,dala si výbornou točenou pistáciovou zmrzlinu,kterou mám moc ráda,sedla si na lavičku a bylo mi moc krásně...

A druhý  a třetí den jsem si to zopakovala,i když už to bylo takové jiné,volnější a já si užívala takovou malou jarní relaxaci v zeleni uprostřed města.A další den začalo opět pršet,přišla bouřka,vítr,ochladilo se a stromečky ještě více opadaly a už skoro všechny odkvetly...Tak snad zase za rok :-).