Zamyšlení nad životem na rok 2017

Ahoj lidičky! Začal nám nový rok 2017 a před koncem starého roku většina z nás zpravidla bilancuje, hodnotí a zjišťuje, co se mu ten rok povedlo, co se nepovedlo, co je potřeba dokončit, na co se v tom dalším roce zaměřit, co dělat ten další rok lépe, atd.Chybami a věcmi, které se úplně tak nepodařily jak jsme sami chtěli, se většinou učíme a tak chceme být ten následující rok lepší, dokonalejší, dělat některé věci a činnosti jinak, prostě začít trochu jinak a o poznání lépe.Je pak na každém z nás jestli se z minulých chyb poučí, jak dlouho vydrží to počáteční nadšení a zda-li se v následujících měsících na všechno opět nevykašle a nenechá ten svůj život jen tak plynout.Každý z nás si musí uvědomit a říct si, co vlastně chce, co od nového roku očekává a co pro to hodlá sám udělat.Budete umět obětovat své pohodlí?Budete opravdu chodit každý den na procházku, cvičit nebo tancovat, tak jak jste si to naplánovali?Budete se opravdu více věnovat svému zdraví, tělu, zdravé výživě a opravdu přestanete kouřit a pít pět kafí denně?Je to fakt na každém z nás jak bude k životu přistupovat, jestli se budeme umět radovat z maličkostí a jestli úsměv a poděkování pro nás všechny bude samozřejmostí.Všechny tyto úvahy, události, které se minulý rok staly a to, co se přihodilo dokonce krátce před vánocemi, mě přimělo zamyslet se nad životem a říct si, co je zásadní a co je vedlejší.

Měli bychom si vážit každého dne, kdy můžeme vstát a jít ven.Kolikrát na něco nadáváme, kolikrát se nám něco nelíbí, kolikrát nás něco nebaví nebo se nám někam nechce a přitom bychom měli být rádi, že se ráno probudíme a můžeme si sami dojít na záchod, napít se, udělat si snídani, najíst se, dojít si nakoupit, jít na procházku nebo jet na výlet.Víte, kolik lidí tyto pro nás všechny tak samozřejmé věci udělat nemůže?Uvědomila jsem si to zvláště teď kolem vánoc.A někdy k tomu stačí opravdu málo, aby se něco takového stalo.Možná to znáte i ze svého okolí.Dám vám příklad.To, o čem chci psát se týká především starších a starých lidí.

Ženě, o které chci psát je 80 let a do nedávna byla čilá, o všechno se zajímala, před několika lety se naučila s počítačem, navštěvovala facebook, zajímala se o věci na internetu, chodila pravidelně ven, cestovala do zahraničí a ještě před časem sama pečovala o jiné, se teď ovšem sama ocitla v situaci, kdy potřebuje pomoc.Začalo to asi  před měsícem jedním zápalem plic.Už to je hrozné, že starší lidé hned dostanou zápal plic, aniž by tomu sami nějak pomáhali.A tehdy se ocitla v nemocnici.Bylo to dost zlé, skončila na JIP.Když se podařilo zápal plic zklidnit a zaléčit, přemístili ji na normální pokoj na interně.Nebylo to zdaleka ale ještě tak dobré, aby mohla jít domů a tak tam musela zůstat přes vánoce.Co se ale nestalo.Na interně v době uzdravování chytla zápal plic znovu.Nemůže sama odkašlávat a tak musí mít zavedenou trubičku do plic.Nemůže pořádně jíst, protože zhubla a nesedí jí zuby, tak musí jíst všechno rozmixované, aby se vůbec najedla.Nemocniční strava jí nechutná, ještě, že má hodné děti, které se o ni starají, každý den za ní jezdí a vozí jí rozmixované jídlo z domova.Kvůli tomu, že už tam měsíc jen leží, je oslabená a nemůže chodit.Nohy jí neunesou a neposlouchají.Až ji pustí, pokud se tedy uzdraví, neví se, co bude dál.Možná bude muset jít nejdříve někam, kde s ní budou cvičit a provádět různé rehabilitace, aby ji rozhýbali.

Když jsem slyšela o podmínkách v jakých tam je, v čem nyní žije, je až neuvěřitelné, že je to nemocnice 21.století.Oprýskané zdi zvenku i zevnitř, na pokoji jich je pět žen, mají tam hrozný vzduch, ženy tam leží polonahé na posteli a nikdo si jich nevšímá, za celý den tam skoro nikdo nepřijde, aby se jich zeptal, jestli něco nepotřebují nebo jak jim je.Koukají před sebe na dva obrázky na zdi, omlácené zdi, polootevřené okno, kterým táhne dovnitř a na hodiny na zdi, které visí nakřivo a odpočítávají jim čas...To je tedy jejich svět.Když zazvoní na sestru, trvá to minimálně půl hodiny než přijde.Nedivím se, že tam v takových podmínkách dostala zápal plic znovu.

Je hrozné, co se může během krátké doby stát a tím, že jsou tyto ženy už staré, nikdo se o ně z lékařského hlediska příliš nezajímá.Děti pro svoji maminku chtěly i lepší pokoj, kde by byla sama  a ony by za ní mohly kdykoliv přijít nebo by tam s ní mohly i přespat a být tam s ní během celého dne, kde by možná mohla mít i lepší péči, ale v této nemocnici nemají ani jeden pokoj nadstandart.Je to neuvěřitelné.Před rokem slavila tato paní osmdesátiny ve společnosti rodiny a mnoha lidí, kteří ji mají rádi, byla čilá, plná života a plánů.I tady je z těch pěti žen ta nejčilejší, ale jak dlouho to tam ještě takhle vydrží…?

Znám tu ženu už velice dlouho a moc dobře, vždycky byla hodná, pracovitá, pro ostatní by se rozdala, ale už jí bohužel odešli všichni blízcí, které milovala, mezi nimi i dvě její dospělé děti a všem do konce života posloužila a starala se o ně.Mám ji ráda a moc bych si přála se s ní ještě někdy sejít, popovídat si s ní a tak doufám, že se z toho dostane a uzdraví se.Posílám jí často léčivou energii, modlím se za ni a pevně věřím, že to zvládne.Musí.Pro radost nás všech, kteří ji máme rádi, ale i kvůli sobě, protože si zaslouží tady ještě být a užívat si života.Je to silná osobnost a tak doufám, že to nevzdá.

Stáří je vážně hrozné.Stačí jedna nemoc, malé nachlazení a všechno se může rázem zvrtnout.Nikdo nevíme jak jednou dopadneme, co bude, co nás čeká a nechtějme to vědět.Je dobré ale být připraveni na všechno a snažit se tomu předcházet, přestože osud stejně rozhodne sám.Naše karma se nějakým způsobem bude až do konce života vyvíjet, odčiňovat věci z minulých životů, až se úplně uzavře.

A proto si važme života, radujme se z toho, že ráno můžeme sami vstát, otevřít okno, nadechnout se a přivítat nový den.A pokud nás něco bolí, rozhýbejme to nebo se o to aspoň snažme a věřme tomu, že bude zase dobře.Pokud se někdy dostanete do nějaké krize, neuzavírejte se do sebe, nezůstávejte zavření doma se svými myšlenkami, ale snažte se sami nebo s pomocí druhých všechno překonat.Musíte sami chtít, musíte sami v sobě najít tu sílu a vůli zvednout se, překonat váš strach, smutek, bolest, lítost, rozčarování a jít dál.Věřte tomu, že psychická pohoda a víra tvá tě uzdraví.Je to tak.Musíme sami v sobě překonávat překážky, pokud nějaké přijdou a snažit se, dokud to jde a dokud máme ten nádherný dar života.Vidět znovu a znovu všechny ty krásy okolo nás, přírodu, slunce, Měsíc, déšť, sníh, stromy, potoky, řeky, pole, kytky, motýly, broučky, cvrkot města, lidi, které máme rádi, cítit tu radost a touhu a mít stále pro co žít.

A tak to je, přátelé...