LÁSKA ZE STARÝCH ČASŮ
Smráká se a nebe hoří v oparu rudého slunce
zdobeného zátiším stromů,
je mi s tebou tak dobře, nechci se ještě vrátit domů,
podvečer láká k procházkám a lavičky k posezení,
půjdeme spolu a za ruku se budeme vést,
je to láska nebo není…?
Samotná a ty sám ve víru tisíců lidí hledáme sami sebe,
je tak krásně, provoněný večer, podívej jak hoří nebe,
díváme se vzhůru, kde zapadá sluníčko,
máme k sobě tak blízko, jsme si vzdáleni jen úplně maličko,
tvá ruka pohladila moji tvář a druhá si mě přitáhla k sobě blíž,
je mi tak krásně ve tvém objetí, miluji tě, ale to ty přece víš,
miluji tě, i když nesmím, šeptáš do mých vlasů,
vracíme se spolu zpátky ze starých časů,
nevzdám se tě, lásko, pomyslím si v duchu
a dívám se do tvých krásných očí,
něžně mě políbíš a se mnou se rázem celý svět láskou točí,
nenechám tě jít, potichu mi říkáš a hladíš moji tvář
a z hořícího nebe jde náhle růžovo-zlatá zář,
ani já tě nenechám jít, šeptám a smyslně líbám tvoje vlahé rty,
stojíme spolu v objetí, jsme to prostě my,
tajemství z minulosti neseme si v sobě a víme o něm jen my dva,
slunce už zapadlo a kolem nás se rozprostřela tma,
přitáhl jsi mě k sobě a začal jsi mě vášnivě líbat, tak jak to umíš jenom ty,
tolik jsem na to lásko, čekala,
miluji ty tvoje sladké a šťavnaté rty
a ty se usmíváš a oči tvé se smějí taky,
nevadí nám, že je kolem černá tma, do které prosvítají jen mraky,
líbáme se ukryti před všemi, jen se svojí láskou, která je s námi,
tak jako dřív jsme do víru společnosti a lásky zváni...
2024 ©