ROZŘEŠENÍ aneb EROTICKÁ POVÍDKA PRO VÁS

Ahoj všichni přátelé mého blogu! Za vaši návštěvnost jsem vám slíbila kromě Projektu 3O days challenge i bonus v podobě erotické povídky.

Dnes vám přináším její 1.část.Ať se vám líbí.

ROZŘEŠENÍ 

Carol se usmála a pomalu přešla silnici.Zase ho viděla.Po dlouhých třech měsících opět potkala toho záhadného a velice sympatického muže se smutnýma očima a bezbranným úsměvem.V jeho očích viděla beznaděj,ale přesto tam zahlédla malé jiskřičky naděje po něčem,po čem zřejmě toužil a nemohl to mít.Tolik by mu chtěla pomoct...

Carol nechápala,proč na toho záhadného muže musí pořád tak myslet,když má svého přítele Jacka,který byl pro ni vždycky ten jeden jediný a nejlepší.Jack byl jako oheň.Jako nespoutaný živel,u kterého nikdy nevíš,co udělá.Jednal vždy podle momentálního nápadu,zvláště ve vztahu k ní.A Carol se to líbilo.Nikdy se s ním nenudila a vždycky jí dokázal překvapit.A přesto musela myslet na toho záhadného muže se smutnýma očima.

Ten večer se Carol nedokázala vůbec na nic soustředit.Seděla s Jackem na terase, popíjela kávu, jedla koblihu s výbornou jahodovou marmeládou, povídala si s ním a přesto byla myšlenkami stále někde jinde.Jako by to ani nebyla ona.Ten muž,kterého ale dnes opět potkala jí nešel z hlavy.Taky jí poznal.Usmál se na ni,ale jeho oči byly pořád tak smutné,i když nevýslovně krásné.Chtěla by se mu do nich dívat a hledat v nich odpověď na svou otázku,proč tak hezký a sympatický muž má ve svých očích takový smutek a co ho trápí.Chtěla by ho vzít za ruku, pohladit ho po tváři a pošeptat mu, že všechno bude dobré, ať se netrápí, protože ona je tu s ním.Třeba by se zase tak hezky usmál jako ráno...“Jdu si lehnout,jsem unavená“,řekla náhle Carol a zamířila z terasy rovnou do ložnice.“Ale lásko,myslel jsem,že si uděláme hezký večer,v lednici se chladí víno.To,co máš tak ráda“,dodal ještě Jack,v domnění,že se mu podaří Carol od jejího úmyslu odvrátit.“Nezlob se,Jacku,ale dneska ne,měli jsme toho v práci hodně.Chci jít dřív spát a na nic už nechci myslet.Promiň“,odpověděla Carol a než se Jack nadál,byla pryč.Zůstal ještě chvíli na terase, pozoroval vycházející hvězdy, ale chyběla tomu ta romantika, kterou by s Carol u toho mohl prožívat a tak se zvedl, vzal tác se šálky od kávy a talířek od koblih, pečlivě za sebou zavřel dveře a vešel do bytu.V tu chvíli už ale Carol spala.Usnula dřív,než si vůbec myslela.

Když ten den vcházela Carol do svého butiku, kde pracovala, vůbec netušila, co jí čeká.Blížila se právě polední přestávka, když do butiku vešel vysoký,sympatický muž a začal se rozhlížet po regálech a vystaveném zboží.“Budete si něco přát?Mohu vám s něčím pomoct?“,zeptala se po chvíli Carol,nedočkavě se podívala na hodinky a pak pohlédla na muže,který jí někoho strašně moc připomínal.V tu chvíli se jejich oči střetly a Carol měla pocit,že si snad bude muset sednout,protože se jí málem podlomily nohy překvapením.Ano,byl to on.Muž se smutnýma očima.Díval se na ni a Carol měla sto chutí padnout mu kolem krku a už ho nepustit,aby jí zase na tak dlouhou dobu nezmizel ze života.Snažila se na něj zapomenout,nemyslet na něj a když se jí to už skoro podařilo,tak se před ní znovu objeví a k tomu přímo v jejím butiku.Bože, je tak hezkej, pomyslela si v duchu Carol a snažila se zahnat hříšné myšlenky, které se jí při pohledu na něj odněkud vynořily.Usmál se na ni a pak se s nevinným pohledem svých smutných očí zeptal:“Máte prosím vás nějaké hezké šatičky a kabelku pro osmiletou holčičku?“Jeho smutné oči se v tu chvíli jako by rozzářily a Carol měla pocit,že ona je tou,kdo mu musí pomoct,protože se na ni s důvěrou obrátil a tak,i kdyby ve svém butiku nic takového neměla,musela by to pro něj každopádně sehnat.Carol ale měla butik zařízený i módními věcičkami pro malé holčičky a tak ochotně a velice ráda ukázala tomu hezkému muži,na kterého tolik myslela, rukou na regály za sebou a pokynula mu,aby ji následoval.

Muž se na ni opět usmál a po chvilce mu pomohla vybrat krásné růžové šatičky s volánky a malou růžovou kabelčičku s moderní sponou, bambulkou a třpytivými kamínky.Muž byl úplně nadšený, moc jí děkoval a Carol byla šťastná, že mu mohla aspoň trochu pomoct.Zdálo se jí,že se v jeho smutných očích rozzářily malé plamínky štěstí a naděje a měla z toho velkou radost.Když se rozloučili,musela si Carol konečně opravdu sednout, napít se vody s bublinkami a v klidu si vybavovala všechno, co se tam před malou chvíli odehrálo.Vůbec jí nevadilo,že nešla na oběd,setkání s mužem,který se jí tak moc líbil a který byl pro ni tajemnou záhadou, ji naplňovalo neskutečným pocitem štěstí a zvláštní lásky.Přemýšlela,kdo je asi ta holčička,pro kterou kupoval šatičky a kabelku a moc mu na tom záleželo,aby se to té malé slečně líbilo a hodilo se to k ní.Carol se usmála a věděla,že mu pomohla vybrat to nejlepší,co její butik pro malé slečinky nabízel a měla z toho velkou radost.

„Dovolte mi,abych vám ještě jednou poděkoval“,ozvalo se druhý den ode dveří,zrovna v době,když se zase blížilo poledne.Carol zvedla hlavu od papírů a pohlédla do očí muži,kterému včera pomáhala vybírat krásné holčičí šatičky a kabelku.“To jste vy...?“,rozzářila se Carol, když si uvědomila, že před ní stojí muž, který se jí tolik líbil a podala mu ruku na pozdrav.“Chtěl jsem vám ještě jednou poděkovat za vaši včerejší ochotu a pomoc a taky vám vyřídit od mé holčičky,že se jí ty věcičky moc líbí.Byla z nich úplně nadšená a pořád dokola se ptala,jestli může vidět tu slečnu,která mi ty krásné šatičky a kabelku prodala.Vůbec jsem nevěděl,co jí na to mám říct“,usmál se omluvně muž se smutnýma očima a plamínky štěstí a naděje mu v nich opět poskočily.“Ale to přece nestojí za řeč,pomohla jsem vám ráda“,zasmála se Carol a prohlížela si nenápadně toho tajemného muže,který jí vždy tak rozbušil srdce.Opravdu to byl moc hezký muž a měl i velice hezkou postavu,která sváděla k hříchu.“Tak to bylo pro vaši holčičku...?Netušila jsem...Klidně jí sem někdy přiveďte, ráda se s ní seznámím, určitě se jí tady bude líbit“, řekla s úsměvem Carol a zadívala se mu do očí.“ Dobře, přivedu ji tedy, jestli vám to opravdu nebude vadit“,usmál se muž na Carol a s úlevou si oddychl.“A teď mi prosím dovolte,abych vás pozval na oběd.Už včera jste kvůli mně zmeškala oběd,protože jsem přišel v nevhodnou dobu.Ale vy jste byla moc hodná a milá a místo toho,abyste mě vyhodila,tak jste se mi věnovala a za to jsem vám moc vděčný.A když nyní půjdete se mnou na oběd,budu vám ještě vděčnější.Nebaví mě stále obědvat sám nebo jenom s kolegy z práce...“,usmál se opět tajemný muž a jeho oči se taky usmívaly.“Dobře,půjdu s vámi na oběd.A s radostí“,zasmála se Carol, vzala si z věšáku sáčko a kabelku, zamkla butik a zamířila s tím hezkým mužem do restaurace U modré sasanky.

Carol měla pocit,že toho hezkého muže se smutnýma očima zná už mnoho let.Bylo jí s ním tak krásně a tak nádherně se jí s ním povídalo!Seděli v restauraci, dali si dobrý oběd, malé pivo, kávu a zákusek a pořád si měli o čem povídat.Bylo to tak zvláštní a tak krásné...Carol jako by zapoměla,že už je skoro vdaná,že má doma Jacka,který ji miluje a který by pro ni udělal snad všechno na světě jen aby byla šťastná.Dívala se do těch smutných očí, ve kterých občas zahořely plamínky, zvlášť když začal vyprávět o své dcerušce a bylo jí tak krásně, jak už si dlouho nevybavovala.Už věděla, že ten tajemný muž se smutnýma očima se jmenuje Roy Dahller, pracuje jako vedoucí manažer americké firmy a ta holčička, pro kterou vybíral šatičky a kabelku je jeho dcera,kterou vychovává úplně sám, protože jeho manželka tragicky zemřela.Bylo jí ho strašně líto a už se nedivila,že má v těch svých krásných modrých očích usazený takový smutek.Obdivovala ho za to, jak se dokázal sám starat o svoji dcerku,jak to musel všechno zvládnout, nejen kvůli sobě, ale i kvůli ní, aby nepocítila tak velkou bolest z toho,že za ní už maminka nikdy nepřijde.Vyprávěl jí prý o andílkách a vílách, které maminku odvedli do lepšího světa, kde není bolest ani trápení, ale zelená louka plná nádherných květin, motýlů a stromů, na které létají ptáčci, kteří tam od rána do večera zpívají a víly u toho tančí.Bylo to tak dojemné, když jí to vyprávěl, že měla v očích slzy a měla co dělat, aby se nerozplakala.Dívala se na něj s obdivem, laskavostí, pochopením a s nezměrnou touhou mu pomoct.Jestliže se jí tento muž už před tím líbil a pořád na něj musela myslet,tak teď věděla s naprostou jistotou,že ho miluje.Nevěděla zatím přesně, co udělá, ale věděla,že bez tohoto muže už nebude umět žít.Věděla, že ho bude muset vídat, seznámit se s jeho dceruškou a být s ním, pokud o to bude on sám stát.A Roy Dahller byl na tom úplně stejně.

Konec 1.části.

Chcete pokračování?