PÍSEŇ VĚTRU
Stála tam na rohu ulice v čerstvém závanu větru,
v závoji spleteném ze stříbrných nitek snů,
sněhobílá nevěsta,která v poslední chvíli řekla ne,
chtěla být pouze já,nechtěla být jsme,
v poslední chvíli pochopila,že ho nemiluje a nechce s ním žít,
jako Popelka utekla pryč a nechala ho jít,
bez slůvka rozloučení a bez zlatého prstýnku
chtěla znovu volně dýchat,
napít se a vodku s džusem chtěla smíchat,
tam v zaprášeném baru u Betty chtěla zapomenout
na to,že nevěstou se chtěla stát,
žít ve zlaté kleci,kde by se musela přestat smát,
nechtěla takový život,
jen nevěděla jak mu to říct a nechat ho zapomenout,
když řekla ne,tisíce růží se sklonilo a on před ní klečel na kolenou,
šeptal zůstaň,prosím,neumím bez tebe žít,
utřela mu slzy,naposled ho políbila a musela jít,
zvony hrály svatební píseň a ona utíkala z toho místa pryč,
zahodila kytici bílých růží i zlatý klíč
a v zaprášeném baru u Betty po pár džusech s vodkou,
věděla už,co dál,
pochopila,kým opravdu je,že není královnou,ani on nebyl král
a venku na rohu ulice s jejími dlouhými vlasy vítr si hrál,
v závoji pošlapaném vysokými podpatky
hledala své štěstí v objetí dávné lásky,
slzy jim tekly po tvářích,když hladila její rozcuchané vlásky,
schoulila se do náruče té zlatovlasé krásky
a líbala její rty a dlouhé řasy,
ty rty svůdné jako byla ona sama,ani dáma,ani panna
a v horké lázni ze sebe smývala poslední zbytky jeho lásky,
i jeho dotyků a vášnivých políbení,
pryč od něj a jejich zaslíbení
a byla čím dál blíž své dávné lásce,té obyčejné a nádherné krásce
a něžné dotyky jejich rtů,kouzelná hra bez přetvářky,kde byly jen ony dvě,
růžové štěstí,když líbaly se v zajetí touhy jejich dávné lásky
a říkaly si,zase spolu jsme
a venku vítr vál a potrhaný závoj na zemi ležel jako šál,
tam na rohu ulice,kde v posteli bez nebes milovaly se spolu jen ony dvě
a vítr jim k tomu svou píseň lásky hrál…