Píseň větru

PÍSEŇ VĚTRU

Stála tam na rohu ulice v čerstvém závanu větru,

v závoji spleteném ze stříbrných nitek snů,

sněhobílá nevěsta,která v poslední chvíli řekla ne,

chtěla být pouze já,nechtěla být jsme,

v poslední chvíli pochopila,že ho nemiluje a nechce s ním žít,

jako Popelka utekla pryč a nechala ho jít,

bez slůvka rozloučení a bez zlatého prstýnku

chtěla znovu volně dýchat,

napít se a vodku s džusem chtěla smíchat,

tam v zaprášeném baru u Betty chtěla zapomenout

na to,že nevěstou se chtěla stát,

žít ve zlaté kleci,kde by se musela přestat smát,

nechtěla takový život,

jen nevěděla jak mu to říct a nechat ho zapomenout,

když řekla ne,tisíce růží se sklonilo a on před ní klečel na kolenou,

šeptal zůstaň,prosím,neumím bez tebe žít,

utřela mu slzy,naposled ho políbila a musela jít,

zvony hrály svatební píseň a ona utíkala z toho místa pryč,

zahodila kytici bílých růží i zlatý klíč

a v zaprášeném baru u Betty po pár džusech s vodkou,

věděla už,co dál,

pochopila,kým opravdu je,že není královnou,ani on nebyl král

a venku na rohu ulice s jejími dlouhými vlasy vítr si hrál,

v závoji pošlapaném vysokými podpatky

hledala své štěstí v objetí dávné lásky,

slzy jim tekly po tvářích,když hladila její rozcuchané vlásky,

schoulila se do náruče té zlatovlasé krásky

a líbala její rty a dlouhé řasy,

ty rty svůdné jako byla ona sama,ani dáma,ani panna

a v horké lázni ze sebe smývala poslední zbytky jeho lásky,

i jeho dotyků a vášnivých políbení,

pryč od něj a jejich zaslíbení

a byla čím dál blíž své dávné lásce,té obyčejné a nádherné krásce

a něžné dotyky jejich rtů,kouzelná hra bez přetvářky,kde byly jen ony dvě,

růžové štěstí,když líbaly se v zajetí touhy jejich dávné lásky

a říkaly si,zase spolu jsme

a venku vítr vál a potrhaný závoj na zemi ležel jako šál,

tam na rohu ulice,kde v posteli bez nebes milovaly se spolu jen ony dvě

a vítr jim k tomu svou píseň lásky hrál…